Rozhovor s vítězem Hlasu

Sympatický hnědovlasý mladík s houslemi. Kdo by to byl řekl, že se dostane až do finále! A o čem to mluvíme? Samozřejmě, že o každoroční tradiční soutěži Hlas Fantazie. Letošní ročník zaznamenal rekordní počet uchazečů a tak se soutěž protáhla až do prázdnin. To ale nezabránilo Bartolomeovi, aby na plné čáře vy...
Bartolomeo (dále jen "B"): ...vyhrál? Ne, to vážně ne. A co Lousia?
Redakce (dále jen "R"): V závěrečném hlasování měla pouze 300 hlasů, ty 1700. To je dost velký rozdíl.
B: Pokud vím, na začátku Huba věštila, že se nedostane ani do semifinále. Je to hrozně milá holka, empatická, mohla se strhat, aby nám pomohla. Měla roztomilý hlásek. Mohla dost dobře vyhrát.
R: Jenže pak jsi přišel ty. V posledních kolech to bylo jen mezi tebou, Rampem a Louisou. Nějaké zážitky z šatny?
B: (směje se) Pardon, já vím jak to myslíte. Samozřejmě, je jich spousta. Ale asi nejlepší bylo, když nám Louisa napekla koláčky. A pak jsme zjistili, že do nich zapomněla dát cukr. No, nám to připadalo jako strašná legrace, zvlášť když semifinále ťukalo na dveře. Nakonec jich Ramp snědl nejvíc. A vypadl. Ale vzal to dobře a začal si dělat legraci, že to je z těch koláčků. Což Louisu rozbrečelo. Pak jsme ji tam ještě čtvrt hodinu uklidňovali, že to byl jen vtip. Na konec pláč přešel ve smích.
R: Se kterým soutěžícím jsi vycházel asi tak nejlépe?
B: Úplně na začátku s Gregem, ale ten vypadl poměrně brzo. Myslím, že ho skoro nikdo ani nezaznamenal. Ale máme na sebe kontakt, bydlí v druhém kraji. A z té gardy, o které hlasovali diváci, jsem měl nejradši asi Rampa. Všechno bral s neuvěřitelným klidem.
R: A co dívky?
B: (znovu se rozesměje) Ano, ano, vím, jak jste to myslel. Nejvíc jsem si rozuměl asi s Dorou. Má neuvěřitelně silný hlas. Divil jsem se, že to všechno uzpívala.

R: Na každou píseň jste měli různé převleky.
B: Ano, dobrý postřeh. A byly fakt úžasné nebo alespoň ty moje. Největší pohodlnost. A přesně na míru.
R: K hudbě máš vztah velmi blízký. Hraješ na housle, vyhrál jsi pěveckou soutěž...
B: A skládám. Nemám určitý vyhraněný styl, ale většinou to je taková ta klasika. Už jsem vydal jedno album. Jinak na housle hraji od pěti let. Je zvláštní, že v naší rodině jsem jediný s hudebním cítěním.
R: Momentík, album? Jak se jmenuje?
B: Pojmenoval jsem to "Symfonie bitev".
R: To nezní moc optimisticky.
B: Skládá   se to ze sedmi skladeb, první je taková pomalá, ale průbojná. To je výcvik vojáků. Končí to hlasitou, mohutnou a téměř epickou písní, která má být ódou na vítězství. Ale je tam i Píseň ztrát, která představuje pláč vdov.
R: Takže je to prostě různorodé.
B: Jak jsem říkal.
R: Je ti sedmnáct let, teď taková osobnější otázka. Máš nějakou dívku? Po tvém vítězství se jistě stáváš cílem mnoha slečen.
B: Dívku... nemám. Vlastně jsem si ještě nedal ke vztahu žádnou příležitost. Měl jsem toho teď strašlivě moc. Ukončoval jsem studium, přišly koncerty, pak jsem se přihláasil do Hlasu....
R: A nějaká láska z dětství? 
B: O žádné nevím. (usmívá se)
R: Dobrá. Když jsme byli u toho studia, jak prospíváš ve škole?
B: Pokud to tak můžu říct, jsem lehce nadprůměrný, protože jsem zvyklý makat. Takže nedělá mi problém se něco naučit. To mě naučily housle. Příští rok hodlám usilovat o stipendium. Až dokončím tuto školu, hodlám jít na konzervatoř.
R: A co rodina říká na tvůj talent?
B: Na začátku mě nepodporoval nikdo, jen babička se uvolila zaplatit mi kurz housliček pro předškoláky. Na základce ale začalo připadat to co hraji hezké i rodičům a tak mi pořídili pořádné housle. Chtěl jsem jít na konzervatoř už dřív, ale musel jsem na obyčejnou školu, přes to nejel vlak.
R: Takže jsi toho dost dělal na vlastní pěst. 
B: Jo. Když mi bylo patnáct, čili před skoro třemi roky, babička umřela. 
R: Zasáhlo tě to asi dost.
B: Poměrně. Ale to bya doba, kdy jsem neměl na žádné smutnění čas. Prostě jsem jí vzdal poslední poctu a šel jsem dál. Ale nezapomenu na ni nikdy. Prostě babička.

R: Zpět k Hlasu. Které číslo tě nejvíc bavilo?
B: Asi to závěrečné, to od holek. Jak zpívaly Wannabe. Úplně dokonale udělaly ty rozjeté hravé dívenky, odvázané. To jim šlo fakt dobře. A stejně nejlepší byly ty Mimiiny kudrnaté vlasy. A nebo jak Geneviveve rozhazovala papíry. A Jiřina teplákovka. No prostě to bylo super. A perfektně jim to ladilo. 
R: A nebylo líto Adrianě, že není s nimi a musí se připojit k chlapcům?
B: Nevypadala na to. Myslím,že ona je ten typ člověka, který tyhle věcí neřeší. Byla ráda, že si s náma může zazpívat a učit se to byla sranda. Vždycky, když jsem ji moc štvali, přetáhla nás křídlem. Na oba z nás měla jedno. Já měl pravé a Ramp levé.

R: Genevieve byla známá svým neuvěřitelně jemným hlasem. Někteří ji pro něj milovali a někteří ji právě proto nedali hlasy.
B: Já tu fakt nechci soudit něčí hlasy. Ale pokud můžu říct svůj názor, nejjemnější hlas měla Adriana. Pamatujete na písničku Eight hundred? 
R: Ano.
B: Tak vidíte. Ale Genn má taky jemný hlas. Ale nepřeháněl bych to.

R: Chýlíme se konci. Tradiční poslední otázka - co bys vzkázal čtenáčům?
B: Poslouchejte hudbu! Dokonalý relax, jedinečný lék na duši... A samozřejmě zpívejte, hrajte a tančete. 
R: Tak, děkuji sedmnáctiletému Bartovi, houslistovi skladateli a vítězi Hlasu, za to, že mi věnoval čas. Hodně štěstí v životě!
B: Děkuji, vám také.

(Zleva zezhora) Adriana, Doris, Genevieve, Jir, Louisa, Mimi, Ramp